"Jestli někoho baví vidět život jako nekonečný řetěz tvrdý práce a odříkání, jeho věc. Já o tohle nestojím a nechci, aby tak žilo moje dítě."

Monty, víš, co je sranda?

Že třeba já jsem svůj život nikdy nevnímala jako "nekonečný řetěz tvrdý práce a odříkání", vidím tam dost prostoru i na užívání si a vychutnávání příjemnejch věcí, a vešla se do toho vcelku v pohodě i ta hypotéka.

Ale u Tebe mám spíš pocit, že bys chtěla všecko, ale tak, abys pro to pokud možno nemusela podstupovat vůbec nic nepříjemnýho, ani si odříct malou příjemnost kvůli tomu, abys pak v budoucnu měla příjemnost podstatně větší. Cokoli, co by smrdělo byť i jen malým omezením "cochcárny" ve stylu "budu dělat, co mě zrovna napadne, a ani mě nehne dělat něco, co se mi právě nechce" bereš děsně úkorně a jako "tvrdou práci a odříkání", kterou Ty přece dělat nebudeš. A to platí pro dost věcí, o kterejch píšeš, cestováním a stravou počínaje a vztahem k penězům a synovým studiem konče.

Jako i tak se dá, ale pak se zas člověk nemůže moc divit, když není ochoten vynaložit něco teď, že mu to pak v budoucnu u těch velkejch příjemností chybí.