Zzeno, ale dite neni pes. I batoleti, kdyz reknu, ne, nesmis sam do cesty, tak bude vzdycky nasledovat B - protoze by te mohlo zajet auto. Pristup - nesmis, protoze jsem to rekla a ja jsem rodic, ktereho musis poslouchat, jinak prijde trest - je autoritativni vychova. To, ze diteti vysvetluji, proc neco jde a nejde, je pro me klicove pro nastaveni otevreneho vztahu. Vubec to neznamena, ze me bude dite dirigovat. My se proste na vsem domluvime. A ano, jsou situace, kdy si i zarvu, treba kdyz se mi na rusne krizovatce snazi vytrhnout. To ho chytim pevne za ruku, prevedu do bezpeci a pak si s nim sednu a vysvetlim, proc jsem se tak nastvala. Jsou situace, kdy mu reknu - to nemyslis vazne, ze se me na to znovu ptas. Nemam svatou trpelivost. Ale povazuju dite za pravoplatneho clena rodiny, takze ma pravo vedet, proc se veci deji tak, jak deji a ma pravo na to rict svuj nazor a o nekterych vecech, dle veku a aktualnich schopnosti ditete, i spolurozhodovat. Ta pravomoc a odpovednost s vekem prirozene narusta. Nejlepe funguji pravidla, ktera deti pomohly spoluvytvorit a ktera dobre chapou. U nas ve skole si deti pravidla chovani kazdy rok pripravuji samy na zacatku skolniho roku. Objevuji se tam blazniviny, jako ze se nesmi skakat do ohne, ale i normalni veci, jako ze po schodech se nebeha, ze se rika prosim, kdyz si chci pujcit hracku atd. Tenhle princip zvladaji i skolkove deti a ta zmena oproti vyvesenemu skolnimu radu, o kterem se nediskutuje, je opravdu markantni. Deti jsou hrde, ze dokazi premyslet o vlastni bezpecnosti a najit zpusoby, jak tu bezpecnost ve skole udrzet a je jim mnohem blizsi pak ta pravidla dodrzovat.