Monty,
moje babička byla milující osoba, ale nikdy jsem u ní spát nechtěla. Občas musela, ale byly to pro mně neuvěřitelně protivné pobyty a to, že jsem nedělala scény, bylo dáno bezvýchodností. Dodneška si vybavuji ten poct bezmoci, že "tam" zase musím. Částečně to bylo dáno jídlem, které jsem tam musela jíst (zvěřina, balkánská jídla), režimem (babička - extrovert - hyperaktivní, já - introvert - nesnáším rychlé změny) atd. Pamatuji si, jak jsem ještě ve 13ti letech tajně brečela do polštáře týden před odjezdem.
Netuším, jestli to na mě mělo následky, ale rozhodně to neprospělo vztahu k babičce. Moje děti nikdy nebyly nuceny kamkoliv jet, pokud nechtěly. Ani ŠVP, ani adapťák, ani tábory... Jezdí oba a rádi, ale každý měl volbu a jel až v době, kdy chtěl. A když byli maličcí, tak jsme je u babičky nechali jenom pokud sami chtěli. Nelituju toho.