Různejch rčení o moudrosti stáří je napříč světem tolik, že to má zřejmě podobnej základ. A je to základ z předliterární doby, kdy se vědění uchovávalo hlavně v hlavách a předávalo od úst k ústům.

Nejspíš to dobře vyjadřuje jeden příklad tuším z Fidži, zachycenej někdy v minulým století etnografama, o periodických suchách. S běžným menším suchem se vyrovnali lidi snadno, prostě menší úrodu vyrovnali sběrem divokých rostlin, který vesměs dobře znali, ale v letech dobrý úrody je využívali jen doplňkově. Jednou za čas přišla velká neúroda, kdy bylo nutný sbírat i rostliny, který se běžně nejedly, ale bylo relativně dost pamětníků - cca padesátníků, který si pamatovali, který jsou jedlý a který ne. Ale jednou za čas se přihodilo sucho takový, že i divokejch rostliny bylo málo a bylo nutný využít k přežití cokoli, co rostlo, a jen pár osmdesátníků znalo opravdu všechno a hlavně, co je a není jedovatý. Měli pro ostatní cenu zlata - ne zlata, života.