Jediné hranice, které jsem kdy vědomě vytyčovala byly vůči tchyni. Měli jsme s manželem před svatbou jen krátký vztah a tchyně měla po svatbě nejspíš pocit, že jsem "mladá nezkušená novomanželka na počátku své vlastní domácnosti" a pokud u nás byla, snažila se mi třeba i radit, který hrnec si mám vzít na vaření čeho a pomalu jestli míchat polévku po nebo proti směru hodinových ručiček. A mě přitom bylo 30, od 18 jsem k rodičům jezdila jen na víkendy a samozřejmě pro tchyni jsem vařila jen jídla, která jsem uměla. Nakonec pomohlo, když už jsem to psychicky nevydržela a jednou vybouchla. Od té doby se držela trochu zpátky, ale hlavně to zachránilo narození dítěte. Tchyně se začala při návštěvě u nás věnovat dětem a já mohla v klidu dělat domácí práce bez dozoru - ideální situace
V mé "primární" rodině jsem žádné potíže nikdy neměla (samozřejmě kromě puberty, kdy se mi rodiče zdáli trochu divní). Skoro mám spíš poslední dobou pocit, jestli nakonec nejsem trochu dominantní osobou v naší (i širší) rodině já (přes celkem velké geografické vzdálenosti) a musím říct, že mi to nedělá úplně dobře.