Mám tři děti, všechny se stejným mužem.
Prvorozené je v hmotnostně výškových tabulkách na 10. percentilu, druhorozené na 50. percentilu a třetirozené na 98. percentilu. Jinak řečeno, nejstarší je drobná hubendíra, prostřední naprostý průměr, nejmladší obézní. Všichni mají stejný přístup k potravinám, ale naprosto rozdílný k jídlu. Nejstarší měla od narození pocit, že jíst je utrpení. Nejmladší se půl hodiny po narození přisála a přes dvě hodiny odmítala pustit. Po dvou a půl dnech v porodnici byla zpět na porodní váze. Apetit jí, bohužel, zůstal. Jídlo miluje. Snažím se nejmladší dávat menší porce, než si žádá (být po jejím, snědla by dospěláckou porci), a méně sladkostí než dávám starším dvěma, ale velký efekt nepozoruji. Ještěže ráda chodí ven a není líná se hýbat. Teď tu starší dva nejsou, takže sladkosti nekupuju a jen doufám, že nejmladší zase skokem povyroste a hmotnostně výškový (ne)poměr se trochu vylepší.

Kdysi jako dvoudětná jsem si taky říkala, jak je možné, že to matky dovolí, aby se jim děti kutálely. Vždyť je to nezdravé. A nechutné... Hm...