Tak já jsem neodešla v 18, ale o tři roky později.
V 19 jsem odmaturovala, dělala příjmačky na VŠ a nedostala se. Škola mi nabídla možnost dětal tzv. nultý ročník. Jeden školní rok jsem tam pracovala a každý měsíc jsme měli přednášku (celkem asi 9 přednášek ze 3 předmětů).
A opět jsem ve 20 dělala příjmačky. Opět mne nepřijali (teprve někdy v roce 1990 mi táta řekl, že jsem neměla šanci, že on v roce 1968 šel do brněnského rozhlasu přesvědčovat bulharské vojáky, aby se vrátili zpět domů, že není třeba, aby v ČSSR zasahovali, takže jsme neměli šanci na vysoké školy...).
Rok jsem pracovala na vsi kousek od Brna jako zástup za MD a 1. července jsem byla opět bez práce. Asi vám nedochází - těm, co jste to nezažili - co to tehdy znamenalo. Byl rok 1985 a pokud by mne kdykoli skontrolovali policajti, mohli mne zavřít za příživnictví, když jsem neměla v OP razítko, kde pracuji.
Náhodou se tehdy staly dvě věci, které mne "poslaly do světa".
Zemřela mi babička, kterou jsme měli doma. Pokud byla on, musela jsem tam zůstat, maminka jen se setrou by péči ve dvou zvládaly těžko...
Druhá věc byla, že jsem se (kvůli blbosti) pohádala s tátou. A on pronesl takovou tu "okřídlenou větu": Dokud bydlíš v mém domě, budeš poslouchat. No, bylo mi 21, tři roky jsem si vydělávala (a přispívala domů), takže se mi moc "poslouchat" nechtělo.
Takže druhý den jsem s taškou věcí odjížděla pryč.
Měla jsem informace, že v Praze práci seženu (a byla to pravda, měla jsem rok praxe a chtěla studovat při zaměstnání), sebou jsem si vezla nějaké oblečení, ručník a toaletní věci, na knížce jsem měla tak 3,5 tisíce... V Praze mi kromě práce dali i bydlení na ubytovně za 300 měsíčně a domů jsem se už (bydlet) nevrátila.