Čo som mal s nimi robiť?

Vladimír Just 16. 06. 2017 | 15:31 Přečteno 4812 krát

Je tomu přesně pět let, co jsem se názvem článku v Lidových novinách ptal čtenářů (a potažmo všech tuzemských médií a institucí): „Dostanou šanci i Švédské šance?“

I.
V článku jsem si pochvaloval zvýšenou pozornost, kterou tehdy česká média včetně veřejnoprávní televize, tak jako letos, zaslouženě věnovala tragédii Lidic – a zároveň jsem stavěl pečlivou pozornost, věnovanou této tragédii, do kontrastu s hrobovým mlčením, jíž každoročně – včetně „jubilejních“ let – věnují hlavní česká média jiné tragédii, jež si sadismem vrahů i způsobem provedení popravy s těmi lidickými věru ničím nezadá. Stala se blízko Přerova, měsíc a půl po konci války, tedy v době míru. Vedle srovnatelného počtu zastřelených civilních obětí, včetně více než sedmi desítek nikoli zplynovaných, ale zblízka samopaly do hlavy střílených dětí od jednoho do třinácti let, je tu jeden kardinální rozdíl: ta druhá tragédie se odehrála v režii nikoli nacistických, ale československých velících důstojníků.

Připomeňme si tedy strohá fakta. V noci z 18. na 19. června se osudovou náhodou v Přerově překřížily cesty dvou vlaků. Zde bylo vojáky 1. československého armádního sboru, vracejícího se ze slavnostní pražské přehlídky na místo své dislokace v bratislavské Petržalce, vytaženo z náhodně projíždějícího civilního vlaku 265 německy mluvících Karpatských Němců, z toho 120 žen a 74 dětí. Ti se naopak plní nadějí vraceli do svých rodných vsí a chalup v okolí obce Dobšiná, odkud byli nacisty po potlačení Slovenského národního povstání násilím vystěhováni do Protektorátu. Civilisté byli z iniciativy velícího důstojníka, poručíka Karola Pazúra (bývalého člena Hlinkovy gardy, nyní důstojníka Reicinova Obranného zpravodajství) a poddůstojníků Bedřicha Smetany (vlastním jménem Friedrich Schmitzer) a Eugena Surovčíka, odvlečeni na nedaleké místo zvané Švédské šance v katastru obce Horní Moštěnice. Tam byli všichni, včetně nemluvňat – nejmladší oběti bylo teprve osm měsíců! - do rána postříleni, okradeni a zahrabáni do vykopaného příkopu. Poručík Pazúr byl během následujících měsíců povýšen na nadporučíka, jeho pomocník Eugen Surovčík na majora.

II.
Na zásah Mezinárodního červeného kříže a dalších organizací, pod tlakem množících se dotazů a protestů ze zahraničí (včetně příbuzných popravených) stačily orgány činné v trestním řízení ještě před Únorem věc začít šetřit. Mrtvoly byly exhumovány a většina ze zpopelněných žen a dětí, hromadně spolu s muži pohřbena na přerovském hřbitově. (Od roku 1993 je zde pietní pamětní deska). Dva ze tří masových vrahů v uniformě československé armády, jejichž sadismus lze srovnat se sadismem K. H. Franka, sice trestu unikli, ale Karol Pazúr byl skutečně po třech letech z iniciativy vojenského prokurátora dr. Antona Rašly odsouzen (nepomohlo mu ani to, že u soudu se Pazúr odvolával na Benešův zákon č. 115/46 o beztrestnosti činů, konaných i po válce „ve jménu spravedlivé odplaty“; a na dotaz, proč vraždil i děti včetně nemluvňat, odpověděl: „Čo som mal s nimi robiť, keď sme jim postrielali rodičov?“). Dostal 7 a půl roku, po odvolání mu sice trest byl v roce 1949 zvýšen, ale za necelé tři roky, v roce 1952 ho Gottwald propustil na amnestii (za další tři roky prozměnu putoval do vězení sám statečný prokurátor Rašla). Pazúr, agent StB, se stal mezitím významným funkcionářem slovenské sekce Svazu protifašistických bojovníků – a vpravdě oporou předlistopadového režimu. Co dodat?

III.
Nejde o jakékoli srovnání čehokoli s čímkoli: jde o „pouhou“ pietní připomínku, prostou úctu k zavražděným a o obranu proti cílenému gumování paměti. A média? Ačkoli má veřejnoprávní televize už patnáct let k dispozici velmi seriózní dokument Jana Hádkové Masakr na Švédských šancích, ve výroční den tragédie dává opět přednost, jak čtu v programu, Hercule Poirotovi a vymítání ďábla v Případu pro exorcistu, spaghetti-westernu Valdezovi koně, dokumentu o New Yorku atd. S výjimkou pietního odpoledne, organizovaného 18. června od 13. hodin obětavými Přerovany na místním hřbitově i na místě činu, na otázku v titulu pět let starého článku musím bohužel odpovědět opět záporně...