Ano.

1. stupeň: trénuji to, co vidím (dle známek), že je problém. Ale není to pravidelné. Třeba týden trénujeme zrychlení počítání čísel pod sebou. Ten týden zpravidla stačí, aby se dítě doučilo, co potřebuje.

Na prvním stupni to navíc většinou není o tom, že by něco dítě neumělo nebo nerozumělo, ale spíš, že to nezvládá ve stanovém limitu. Takže doma trénujeme to, co potřebuje zrychlit. To dítě samo moc nedá, protože když má nějaké cvičení dělat samo, tak furt kouká, kde co lítá, ujíždějí mu myšlenky, takže to nefunguje. Pod mým "dozorem" je nuceno se soustředit a dělat v určitém čase.

2. stupeň:
- dítě přijde samo, že chce vyzkoušet ze slovíček nebo že mi přeříká, co má umět zpaměti,
- chodí se ptát, když nerozumí nějakému technickému příkladu - M, Fy,CH; většinu ještě s pomocí učebnice dám,
- já vyvíjím aktivitu, když zjistím hromadění blbých známek; pak dítě nutím, ať si tu věc doučí nebo natrénuje. Když je to humanitní předmět, tak čte z učebnice (a já při tom třeba žehlím). Když počítání, dostane příklady. Bohužel se většinou ukáže, že problémem je, že dítě se učí jen ze sešitu, učebnici nepovažuje za důležitou, pokud má v sešitě napsáno víc jak půl stránky. A to přesto, že všichni v okolí stále melou, že sešit nestačí.