Skupinové práce dělám. Asi častěji, než je běžné, ale zase ne extra často. Nikdy je neznámkuju, v průběhu celé práce dohlížím a hlavně pomáhám v komunikaci, když se ve skupině sejdou děti, co jim to běžně spolu moc nefunguje. Třídu mám hodně náročnou, děti v obou extrémech (hodně slabé i nadané), několik dětí s narušenou komunikační schopností, neadekvátními reakcemi, sociálně méně zdatných. Dohromady je jich 27, 11 má nějaké podpůrné opatření.

Děti skupinové práce hodně baví. Tendenci nepracovat nebo moc nedělat sem tam někdo má, většinou tehdy, když mu nesedne skupina. Pak hodně záleží na tom, jak zajímavá činnost to je.

Nejhorší zkušenost mám se skupinami, kde se náhodou sejde více dětí, které obecně dávají přednost povídání před prací. Ale někdy je nechám tuhle zkušenost zažít, protože u nich ještě celkem funguje touha splnit úkol, a když se jim to takhle nepodaří, buď si dají příště větší pozor, aby příště pracovali, nebo aby byli v jiné skupině (bavíme se o tom, co a proč nevyšlo, sebereflexi zvládají dobře, od první třídy děláme sebehodnocení a většina z nich je k sobě někdy až příliš kritická).

Skupinová práce výuku nekomplikuje, naopak třeba v hodinách označených jako literární výchova nebo komunikačně slohová výchova se vysloveně hodí. A výsledky jsou skvělé.

V půlce druhé třídy jsem je nechala vybrat si z nabízených pohádek jedno nejoblíbenější. Potom jsem jim řekla, ať si sednou k sobě podle těch pohádek a teprve potom jsem zadala práci. V rámci praktických činností vyrobili loutky, ve výtvarce nakreslili kulisy, v češtině pak pohádku zahráli. V některých skupinách se jich sešlo osm, v jiné byli třeba jen tři, všichni něco dělali, sami dokázali rozdělit role. Když jim chyběla nějaká postava do počtu, tak ten někdo třeba jen držel kulisy, naopak kde jich bylo málo, tak se střídali v hraní a držení kulis. Ostatní skupiny pak dělali diváky. Úplně nakonec, když všichni zahráli, tak každý řekl, která pohádka se mu nejvíce líbila a proč. Pak ještě říkali, co by se obecně
dalo zlepšit.



Nevidím jediný důvod, proč do něčeho takového tahat nějaké známky.

Na začátku třetí třídy jsem skupiny, tuším, losovala. Každá skupina dostala rozstříhaný text pohádky a měli ho poskládat, jak jde za sebou, ke každé části vymyslet nadpis (textová osnova), nakreslit obrázek (obrázková osnova), a pak to všechno nalepit správně k sobě. Nestihli jsme akorát závěrečné vyprávění pohádky podle osnovy, ale i tak to byla hezká práce. V jedné skupině třeba zdatnější čtenář četl text a ostatní vymýšleli osnovu a psali ji, pak každý nakreslil jeden nebo dva obrázky. Jinde zase každý přečetl jednu část textu, vymyslel ten nadpis, nakreslil obrázek, společně to pak poskládali. Jinde se zase domluvili, že holčina nakreslí obrázky a kluci je potom vybarví, takže ač zrovna tihle kluci nejsou žádní kreslíři, tak skupina měla nejpovedenější obrázkovou osnovu. A nejlepší na tom všem bylo, že je to opět bavilo, takže nebylo třeba nikoho hlídat a nutit něco dělat. A to, že všem výsledek jejich práce visel několik dní ve třídě a ostatní si to prohlíželi a četli (i jiné děti a učitelé) bylo pro ně dostetčnou odměnou, každý mohl ukázat, co dělal on, a přitom by to jeden bez druhého nezvládli.



Jindy zase ve zcela náhodných dvojicích vytvářeli plakát buď o nějaké skupině živočichů, nebo o nějakém prostředí. Obrázky vystříhané i kreslené, text z encyklopedií....A jo, povedlo se mi k sobě nalosovat dva, co se opravdu nemuseli a nemusí. A dokázali bez nějakého nucení vytvořit společné dílo podle požadavků, navíc jedno z nejpovedenějších, protože oba jsou z těch šikovnějších a ten jeden, ač při samostatné práci má výraznou tendenci nic nedělat, tak ve skupinové je nepřehlédnutelně výborný.
Fotku bohužel nemám, ale opět vše viselo na skříních a bylo k dispozici ostatním jako studijní materiál.

No a i výzdoba oken třídy je výsledek skupinové práce:



Akorát jsme brzy museli stromy sundat, nalétávali nám do oken ptáci a hrozilo, že se poraní.

Takže já osobně mám tenhle druh práce hodně ráda. Užívám si to a užívají si to i "moje" děti. Jen nesnáším umělé šroubování skupinovek a projektů naprosto bez rozmyslu, kdy se dá nějaké téma a všichni ho musí zpracovat bez ohledu na učivo a vhodnost tématu k takovému zpracování.