Ženy, jdu se svěřit s hlubokejma myšlenkama, pro něž nemá můj muž pochopení, anžto chlap zjevně. Prokrastinační téma, nic nehoří, svět nepadá, jenom furt na to myslim.

Hele, taky se vám stalo tohle?

Nevim, jestli kvůli superrizikovýmu těhotenství, ale v každým případě jsem od 9. týdne byla u doktorů zřítelnicí jejich oka (chcete si sednout? vemte si vodu, jak vám je, pani doktorko, chcete si lehnout? jak se cítíte, všechno ok, pusťte paní jako první....), načež během cca 3 hodin se všechno změnilo. Ještě před porodem si za mnou došli doktoři na rizikový, slušně se představili, sedli si se mnou, pohovořili....pak člověk porodí a NIC. Jak na Jipu, tak na gynekologii (na šestinedělí se s inkubošema nedává) jsem byla všem na obtíž, odmítali se se mnou bavit, doktoři se ani nepředstaví, natož aby podali ruku, naopak akorát aby matka vypadla z porodnice, člověk mohl leda tak poporodně krvácet v jedný sprše a mezi nohama mu do společnýho kanálku odtýkaly očistky cizí pani z druhý sprchy.

To je dva a půl měsíce zpátky a já jsem se z toho ještě furt nevzpamatovala, jak jsem se z normálního člověka stala prázdnou šlupkou a na obtíž. Že by to, co nazývám obyčejný proklientský přístup (tedy fáze jedna), bylo vyhrazeno pouze pro těhotný? A na poporodní šlupky se už nahlíží prizmatem standardů našeho zdravotnictví?

O děti se mi postarali super, to v každým případě. Jenom jsem jim tam prostě vadila já.

Tak co, někdo s podobnýma myšlenkama?