Měla jsem v dětství kamarádku, která se strašně ráda stavěla do opozice proti všem a pak ji dělalo hroznou radost nechat se prosit. Co mohla to bojkovala, každou krávovinu s prominutím. Ona nechce a basta! Je fakt "radost" mít v kolektivu takového sabotáře.
Taky jsem jednou, když ji zase všichni prosili, ať to všem nekazí jí normálně dala po tlamě.
Nebyla oblíbená a hlavně, takoví byly výjimka.
Jak se můžou dneska lidi mezi sebou domluvit (na čemkoli), když děti vedeme k tomu, aby si šly tvrdě za svým i přes mrtvoly v každé blbosti a že se nikdy nikomu v ničem nemá ustoupit?