Fisperando, díky za příspěvek, mám to úplně stejně. Moje pochybnosti pramení ponejvíc asi z toho, že jsme spolu byli přes dvacet let. Přes dvacet let jsme spolu dokázali normálně žít, bylo to fajn, i když jsme se tu a tam po italsku zhádali. Přišla první krize a manžel to neustál, možná si potřeboval něco dokázat a místo řešení problémů prostě zdrhnul. Pro mě to zůstalo jako by otevřené. A tak jsem myslela, že až přejde to prvotní omámení něčím novým a bude se chtít vrátit, že mu spousta věcí dojde, tak nějak si to vyříkáme a zkusíme se k sobě vrátit. Nic takového. Místo toho spíš na mě začaly vyskakovat jeho negativní stránky, rozdílné životní priority. Zkrátka těžké zklamání. Dokáže na mě v jedné vteřině naplivat různé ošklivosti, vykreslí mě v těch nejhorších barvách a ve druhé vteřině mi klidně řekne, že i přesto mě má rád. Svým způsobem si se mnou hraje a já mu to žeru. O to víc jsem sama na sebe naštvaná a chtěla bych to utnout a ono to nejde a nejde. Pořád doufám, že se snad stane zázrak.
Jak dlouho jsi byla vdaná a jak dlouho ti trvalo, než padlo definitivní rozhodnutí rozvodu? Rozvod byla tvoje iniciativa nebo jste šli do toho společně?