Tak já mám rodiče kteří to posoudit trochu mohou, jelikož my starší děti jsme vyrostli za totáče, mladší sourozenci dospívali až po revoluci.

Za socialismu jsme byli běžná rodina, vlastně dělnického původu, tudíž "správného", ale že by to byla nějaká hitparáda si teda nemyslím.
Po revoluci rodiče dělali stejné profese, otec stále v tom samém podniku tutéž práce až do důchodu. Jen s tím rozdílem že mamka tedy začala podnikat, ovšem ve stejné profesi co dělala předtím, v podstatě firmička na úrovni malého živnostníka, jen ve zdravotnictví (není doktor, byla to SŠ zdravotní profese), ale to bylo pro tyto profese spíš obvyklé. Milionářkou se tedy nestala, ale umožnilo to rodině určitý solidní lehký nadstandard.

Já už byla dospělá, ale ji dost trápilo že mi nemohli poskytnout to co mým mladším sourozencům. Já to nikdy neřešila, brala jsem to tak že byla jiná doba, když jsem dospívala, a taky měli ještě další děti. Jasně tábory, kroužky, to jsme měli, ale to ti mladší taky. Já jsem si ovšem už na střední na cokoliv navíc musela vydělat na brigádě. Na VŠ jsem ani nepomýšlela, nijak jsem po ní neprahla, ale rodiče by to asi stejně neutáhli. Už tak se vlastně divím jak mi dokázali umožnit střední školu v jiném městě při jejich tehdejší příjmech, zpětně před nimi hluboce smekám.

Nic jsem nechtěla, ale máti mně nakonec přiměla že mi aspoň zaplatí nějaký kurz angličtiny, což bych si jako dospělá a vydělávající jinak platila sama.

Takže mým rodičům přišlo že mně to dospívání v socialismu poškodilo.