V jednom z témat se řešilo, jestli je vhodné, aby děti chodily do školy tam, kde učí rodiče (nebo jiní příbuzní). Tak nějak automaticky sdílím obecné přesvědčení, že to není dobrý nápad, ale když jsem se zamyslela, v rodině i mezi přáteli mám případy, kdy to bylo prospěšné, naopak si neuvědomuju žádný, kde by to bylo k neprospěchu. Nejvýraznější jsou asi tyhle dva:

1) dvojčata z širší rodiny, nastoupila do jiné školy než "maminčiny", okamžitě začaly potíže (učitelka se snažila jedno dvojče přecvičit z levé ruky na pravou - sedmdesátá léta, matčina snaha o domluvu se jí asi dotkla, začala se vozit i po druhém dvojčeti, padaly trojky, čtyřky i pětky). Dvojčata přecházela ještě před koncem prvního pololetí "k mamince" (ta učila na druhém stupni), pomohlo to výrazně, už nikdy žádné větší potíže ve školách neměla až do ukončení VŠ Ve škole byla dvojčata, co se kamarádů týká, v pohodě - ale to může být i jistou soběstačností dvojice a zároveň lákavostí dvojčat pro ostatní děti.

2) Holka s ADHD, nadaná, ale problematické chování, s léky. První stupeň nějak přetloukla, ale bylo to výrazně složité. Pak odešla na osmiletý gympl "k mamince", složité to bylo pořád, ale řádově méně než základka. (Už samotný ten gympl měl lepší atmosféru a maminka si hlídala konflikty mezi dcerou a kolegyněmi.)

A našla bych i další případy v podobném duchu. Tak nevím, jaké máte praktické zkušenosti vy?