Royo, to nejsou tanečky...to je taková přirozenost, není to hra na něco. Právě ponechání si té vlastní osobnosti s určitými malými osobními věcmi jen pro sebe...neoddat se druhému naprosto plně se vším všudy.
Ale je fakt, že před pár lety jsem to taky vnímala jinak.

A kdo si opravdu našel silně vyzrálého partnera, který je schopen takové té "vysoké" lásky blížící se spíš k té "duchovní" a opravdové, ten měl opravdu při výběru šťastnou ruku...anebo má takového za odměnu...ten opravdu nemusí vůbec takovéhle věci řešit.

Naplno se oddat se vším všudy partnerovi je svým způsobem velká sázka do loterie a chce to obrovskou důvěru...někdy je v tom ale obrovská naivita a idealismus.

Jenže i tady by to byla hra se slovíčky, různých nuancí...někdo se chce stát jedním tělem a jednou duší, chce s druhým splynout, prostě být MY a ztrácí vlastní osobnost...někdo má ale naprosto opravdový oboustranně plnohodnotný důvěrný láskyplný vztah se vším všudy se zachováním vlastního Já, ale takových je strašlivě málo, strašně málo .
Někdy si jeden z páru myslí, že je to tak, jak on vnímá a jeho partner to zase vnímá jinak... , deziluze je pak dost děsivá.

Ideální je, aby oba dva chtěli spolu být...přiměřeně stejně...aby spolu rádi trávili čas...a aby byli jeden pro druhého důležití, aby se vzájemně "potřebovali".

Kdyby to bylo tak jednoduché, nerozpadá se tolik manželství (partnerství) už několik let po svém vzniku.