Pruhovaná, ještě mě napadl příklad z mého života. Když jsem začala v sešitě dcery nacházet neopravené chyby nebo dokonce špatně opravené chyby, ani mě nenapadlo bežet za jejím nadřízeným, aby to řešil. Objednala jsem se na konzultační hodiny k paní učitelce a ve vší slušnosti jsem ji mezi čtyřma očima na chyby upozornila. Měla jsem i příležitost to řešit na společných třídních schůzkách před ostatními rodiči, ale ani to jsem neudělala - nechtěla jsem mít pocit převahy a uvést paní učitelku do rozpaků. Prostě jsem si sedly mezi čtyřma očima, vše probraly, uznala výtky (že se dcera cítí ukřivděná), uznala pochabení. Odešla jsem spokojená, vím, že si paní učitelka už dává větší pozor při opravách. Toť vše.