Fakt je to tak časté? I to, že rodiče bez nejmenší pochybnosti věří dětem a jejich interpretacím? Já taky dětem věřím, ale uvědomuju si, že mohou danou věc vidět či interpretovat jinak. Zvlášť náš synáček se chová dost hrozně, ale je velmi citlivý na chování ostatních vůči němu (a to i může být ok, ale on to často vidí jinak).

Ale uznávám, že eviduju viditelnou úlevu až překvapení, když mi učitelky sdělují problém s chováním a já s nimi souhlasím a potvrzuju, že mimo školu je problém stejný, ne-li větší. Jako by automaticky očekávaly, že rodič bude své dítě zuby nehty "bránit" (resp. jeho pochybení popírat, čímž mu ovšem vůbec nepomůže).