Přidat odpověď
Jo, kamb, za dva a půl měsíce ve dvou nemocnicích jsem těch zážitků nasbírala mnoho...
Já chápu, že pro někoho je fakt těžké stihnout návštěvy - když jsem byla hospitalizovaná v nemocnici v prvním těhotenství, tak manžel odjížděl do práce v sedm ráno a vracel se v sedm večer. Kdyby byly návštěvní hodiny standartě od 14.00 do 16.00, tak mi nemá šanci přinést ani čisté spodní prádlo. Naštěstí se dalo domluvit se sestrama a buď za mnou přišel fakt na 5 minut, předal věci, zeptal se, jak je a zase šel nebo jsem s ním šla na chodbu.
A s druhou jsem ležela 2 měsíce v nemocnici 70 kilometrů od domova, když už za mnou někdo přijel, měla jsem z toho třetí vánoce.
Nicméně jsem se vždycky snažila se nějak se spolubydlícíma se domluvit, jestli návštěva nevadí.
Jednou jsem zjistila, že nechtěně vyháním čerstvou babičku, protože se nemohla koukat na to, jak s dvoukilovým miminem cvičím vojtovku. Tak se vždycky sebrala a šla na 10 minut ven.
Předchozí