Když jsem byla malá, byla jsem extra sockoidní a myslím, že spousta rodičů bylo rádo, že jsem byla příliš stydlivá a nesmělá, než abych na někoho vůbec promluvila, natož abych s nimi kamarádila. Ta sockoidnost byla vidět už z dálky a o mých rodičích si všichni vyprávěli, protože se prostě vyjímali. A protože jsem vyrostla v drsných podmínkách, znám to z té horší strany velmi dobře. Dnes se mi docela daří, manžel má taky nadstandardní příjem, můžeme si dovolit spoustu věcí. Ale asi mám děti v nějaké divné škole, běžná pražská sídlištní základka, spádová pro satelity na jih od Prahy, přesto spousta lidí má tady normální auta, normální zážitky a normální kamarády. A troufám si říct, že i ty nejchudší rodiny se necítí odstrčeně.
A mezi námi. Být chudá, není ostuda. Pro mě je ostuda dávat najevo, že jsem "něco víc". A i ti bohatí jsou často normální lidé. Mají normální starosti a radosti. Takže sice nebudu mít nikdy na sobě Versace, nemám kabelku od LV, přesto se mnou kamarádí i bohatší kamarádky