Jsem nespokojená, unavená, nic moc mě nebaví a to už dlouho. Ani nevím jak dlouho a kdy to vlastně začalo. Nespokojený je čas od času každý, ale u mě už to docela nebezpečně graduje.
Vždycky to přichází v takových vlnách, etapách. Jsou období, kdy je klid, normálně funguju, chodím do práce, starám se o syna, o domácnost a v rámci možností se snažím v klidu řešit problémy. Pak ale stačí třeba jen nevinná poznámka a já naprosto ztratím nad sebou kontrolu, mám strašnou chuť manželovi ublížit, něčím třísknout, ale zase neztratím tu kontrolu tak moc, abych to dokázala, tak jenom brečím a brečím. Naprosto zoufale, hystericky, až je mi z toho blbě, bolí mě hlava, je mi na zvracení, přitom to takhle nechci, nechci, nechci být taková, ale nemám absolutně žádnou schopnost s tím něco dělat. Tak jsem schopná hysterčit do úplného vyčerpání. Pak nastane fáze "je mi všechno jedno", já se uklidním a funguju dál.
Dlouho bojuju s tím, že nedokážu zvládat všechno, co je třeba, manžel i syn ode mě vyžadují 100% servis a ještě s úsměvem na rtech. Nemůžu manžela přimět k tomu, aby pomáhal. A tím pomáháním nemyslím práce v domácnosti. O to vůbec nejde. Mě nejvíc zmáhá to, že jsem sama na výchovu syna. Nemůžu říct, že by se mu manžel nevěnoval. Věnuje. On si vyzobává to hezké, slízne tu smetanu, ale tu odvrácenou stranu mince, ty trable spojené s výchovou, ty nechává na mě. Já si "vyžírám" ty nepříjemnosti, nucení do úkolů, domácích prací, odhánění od tabletu, řešení problémů ve škole a všechno to, co obnáší výchova. On od toho vždycky nějak "uteče". Ano, jsou to malichernosti, v podstatě žádné závažné problémy, ale je to tisíckrát nic. Když musím obě minimálně dvakrát říkat, aby to či ono udělali, oba dělají mrtvého brouka, tak já to 99x trpělivě vysvětluju a po sté vybouchnu.
Je pro mě čím dál těžší být na všechno sama, všechno bych i zvládala sama, chodit do práce na plný úvazek, domácnost, to všechno by ještě bylo ok, ale to, když se k tomu připojí to, že musím nutit syna do úkolů, že mu řeknu, ať vyndá nádobí z myčky a ono tam večer ještě je, on celou dobu si hraje na tabletu, večer ho už na*raná k tomu doslova dokopu a manžel jen přihlíží... A takhle je to se vším. S domácími úkoly, s hygienou, tabletem a mě to psychicky naprosto ničí.
Pak se z toho složím, udělám hysterické scény, řvu, pak se uklidním, dojdu k názoru, "po*bte mi všichni", ale protože nechci nechat syna růst jako dříví v lese, tak zase začnu fungovat a tak je to pořád dokola.
Ne, já nechci omlouvat svoje chování. Já vím, že se chovám nevhodně. Já nevím co dělat. Ano, je mi jasné, že většina ženských to tak má, že to je holt rodinný život, že musí zvládat daleko víc. Snažím se vyrovnat s tím, že to je holt asi úděl matek a manželek a snažím se vidět to pozitivní, ale jde mi to čím dál hůř. Čím dál hůř se smiřuju s tím jak vypadá můj život. Vždycky, když už si myslím, že to zvládám, že jsem "statečná", tak přijde zase takový zkrat. Nejsem vůbec statečná i když se upřímně snažím, ale nejde to.
Nevím, jestli brát nějaké prášky na uklidnění, jestli to je vůbec vhodné, protože jde jen o ty zkraty, jinak funguju normálně. Depresi určitě nemám. Nebo se smířit s tím, že už jsem prostě taková hysterka? Jestli vyhledat psychologa? Mám ale pocit, že to moc neřeší.