"Já vím, že to není nezákonný, nejsem věřící, ale Desatero je v tomhle dost nekompromisní - můžeš to samozřejmě dělat, ale dobře to prostě není."
Kudlo, souhlasím. Desatero je nekompromisní. Je vcelku bez debat, na rozdíl od toho, jak se můžeme donekonečna přít nad rozpory mezi SZ a NZ (například: Oko za oko, zub za zub vs. Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem), ale svoje mantinely taky má. Dneska už těžko můžeme mluvit o "manželských povinnostech", ale o konzumaci manželství stále ještě ano. A pokud jeden z partnerů nazná, že ho akt lásky, odevzdávání se jeden druhému, nebaví a nehodlá ho nadále provozovat, pak manželství není konzumováno a může být anulováno (tedy co vím, snad se nepletu). Otázka je, jestli je rozumné žádat anulování takového sňatku, nebo se rozvádět a bořit rodinu případným dětem, nebo je lepší prostě zavřít oči a tvářit se, že milence/milenku nevidím. Jasně že to je hřích. Jasně, že to odporuje mravním zásadám. Ale pořád je to pro mě přijatelnější, než rezignovat na sex. Kdo je tady sobec? Ten, který si z nedostatku sexu pořídí milence/milenku, ten, který řekne: Sorry, se mnou v posteli už nepočítej a buď si doživotně bez sexu, nebo oba?
Za mě: Dobrovolně bych bez sexu nebyla. I za cenu, že už nikdy nedojdu svátosti smíření a nebudu smět ke svatému přijímání atd. Zároveň bych se nerozváděla ani se nesnažila o anulování manželství.
Rozumím ti, jak to myslíš. Ale zase jsme u toho: Já sex bokem nevnímám stejně jako krádež vázy. Vázu sice strašně můžu chtít, ale její vlastnictví není biologickuá potřeba. Sex je. Z toho, že nebudu mít vytouženou vázu, mě bude hlava bolet jen v přeneseném slova smyslu. Ne doopravdy. Bez sexu bych byla vzteklá, hysterická a hlavně fakt nešťastná. Takže pokud dojde na odpírání sexu, radši budu kašlat na Desatero, v očích mravokárců budu za děvku, ale budu mít klid já i moje rodina včetně podváděného manžela (klid proto, že mu existenci parohů nebudu věšet na nos, samozřejmě).