já tom ám průběžně už léta ltoucí

někdy intenzivně, nekdy vůbec, ale není to novinka

dneska zrovna dost

je to stav úzkosti na hranici paniky, že celý můj život je přelud, že třeba své milvané děti vlastně nemám, že se mi to celé zdálo, kdyý mi pak zmizí z očí do škol, tak opravdu musím racioálně bojovat s pocitem nastupujíci paniky, že to, co zrovna nevidím a nemůžu s na to sáhnout, neexistuje - doslova "co není ve smyslech, neexistuje"

v kombinaci s nejakým zvláštním hlubko zakutaným pocitem vnitřního míru a klidu, že si nemusím dělat starosti, že nic není skutečné