Já tedy nevím, jaké genderové stereotypy vegetují v USA, ale velmi pochybuju o tom, že šestileté responedntky znají a chápou pojmy jako "nadání" a "inteligence" a dokážou rozlišit, kdo dosahuje dobrých výsledků díky nim a kdo se musí fakt snažit. Na svojí čerstvě sedmileté prvňačce takové schopnosti nepozoruju, a to bude zřejmě patřit k těm inteligentnějším a nadanějším. Vidí, že různým dětem ve třídě se daří v různé míře, ale že by za tím hledala ne/snahu nebo ne/nadání a navíc byla s to je jednoznačně přiřadit k pohlavím, to tedy fakt ne.
Na druhou stranu, co se týče opravdu vysoké míry nadání, čili geniality, tam bych klidně připustila, že jí bývají stiženi častěji muži, a to na úplně stejném principu, který vysvětluje častější výskyt neurologických poruch od SPU, přes ADHD po autismus. Častěji se u nich stává, že mají mozek méně spojitý, více diferencovaný, a že jejich schopnosti bývají méně vyrovnané než u dívek a žen. Ale to nemluvím o takové té optimální míře nadání, která umožňuje vést člověku všestranně spokojený život a být úspěšný profesně, vztahově atd.
Ještě mě napadlo, že jestli šestileté američanky pochypují o své inteligenci a domnívají se, že její nedostatek musí kompenzovat snahou, plyne z toho pro ně podstatná výhoda. Oni tu svou inteligenci, o které pochybují, rozvinou díky vynaložené snaze mnohem víc než ti kluci, kteří se domnívají, že s ní vystačí