Byla jsem sedm let, teď už nejsem, ale pracuju hodně z domu na dva zkrácené úvazky a trojce jsou dva a je většinu času se mnou, takže to pořád ještě vypadá spíš jako rodičovská, i když už není.

Věřím, že při příznivých okolnostech si člověk může uspořádat RD tak, že je mezi lidma, má společenskej život, podněty a tak dále.

Já jsem přestala pracovat jen na míň než rok, pak už jsem trvale držela jakési malé úvazky kvůli kontaktu s oborem. Ale nějakou zvláštní svobodu režimu jsem doma s dětma nezažila nikdy, první dítě bylo extrémně uřvané, dráždivé, mezi lidi jsem s ním vůbec nelezla, protože ten permanentní řev bylo nejlepší přežít doma, kde měl člověk svoje zázemí a nikoho neponoukal k otázkám, jestli tak hrozně neřve kvůli šátku a bla bla bla. Začalo to s ním jít až kolem dvou let, kdy se narodila dvojka.

Druhé dítě nebylo tak uječené, ale už tu bylo to vzteklé a permanentně zdrhající batole, že. Třetí dítě je nejhodnější, ale zase jsou tu dva starší s rozličnými nároky na program i na stravu a režim.

Pro mě je tudíž rodičovská těžká šichta, kdy člověk absolutně není svým pánem, a byly chvíle, kdy se mě duševní zdraví už drželo fakt jen posledním drápkem. Nemít kooperujícího muže, už bych asi byla někde ve cvokhausu. Ale je to čím dál lepší, fakt. Pomalu se začíná ten osobní prostor zas vytvářet.