Děkuju za poctu, opravdu, a vážím si jí, ale zas tolik zážitků ani zkušeností vlastně nemám, stejně je to s těma vědomostma. Je to všechno totiž hodně výsekový.

A zkušenosti tuplem.

Jinak ten okamžik, kdy sedíme na bobku a kouříme, než vyrazíme, mi dodneška nemůže vymizet z paměti. Tehdy se to zdálo jako nic, dlouhý roky potom vlastně taky, až s letama, když je ten obrázek furt přítomnej (a fakt přítomnej, jako čerstvá fotka) chápu, že něco se zapíše fakt hluboko. Paměť je jako papoušek, nezopakuje stokrát opakovaný "Pepíčku!", ale spíš to jediný "Do prrdele!" vyslovený tak, že o něco fakt jde...

Po letech si ovšem můžu po síti dopisovat s lidma, co byli tenkrát na opačný straně, můžu se klidně podívat na ty samý místa, a nic se z toho nedělá - to je skvělý, to je totiž známka normality. Zato třeba v Sýrii pochybuju, že k tomu dojde během života stávajících účastníků.