Hele, včera jsem chtěla založit stejné téma... Uklidňuje mě, že je to zjevně normální.

U nás se vyplácí nedávat žádné povinnosti, pak je klid. Jakákoli povinnost je důvodem pro odpor, zabejčení se, ječení a řvaní. Takže jediné povinnosti, které jsou, jsou ráno odejít do školky, cvičit logopedii a grafomotoriku (jeden den jedno, druhý den druhé). Myslím tím pro něj nepříjemné povinnosti (další - jako čištění zubů a tak dělá automatika, nehádá se o to).
Ráno jsem dlouhodobě řešila pozdním vstáváním s minimem úkonů, abych ten případný řev poslouchala co nejkratší dobu. Vytáhnout z postele, vyčůrat, vyčistit zuby, obléct (já ho obleču), strčit do auta. Jí ve školce svačinku. Teď je to už trochu lepší, rád dobrovolně vstane dřív, aby si mohl pustit v telce pohádku (nevýchovné, ale jak účinné).
O max. 5ti minutovém cvičení logopedie a grafomotoriky svádíme boj často (byť naštěstí ne vždy) - buď řeším odebráním aktuální aktivity, podmíněním splnění povinnosti společnou hru (tj. ano, zahraju si s tebou hokej, ale až řekneš ty dvě básničky) nebo v nejhorším, jako včera, odebráním vánočního dárku s pohrůžkou jeho vyhození (ano, nepochybně to není podle RaR). Předtím pochopitelně je půlhodinová diskuse, že on nebude, příp. se tváří, že mě ignoruje a zpívá si třeba hihihi-hahaha.

Denně se hádáme o kraviny. NEjčastější začátek věty mého dítěte je momentálně alealealeale

O utření nosu bych s ním nediskutovala, buď by mi to nevadilo tolik nebo bych mu ho prostě utřela. (u nás bitva spíš někdy o umytí rukou..., tj. popadnu dítě, strčím mu ruce pod vodu).
Na diskuse o tom, kdo mu vyndá z lednice pribiňáka, holt po dvojím vysvětlení přestávám reagovat, nedojde-li si tam sám, tak ať nejí. (Jsem-li zrovna u lednice, pochopitelně mu ho vyndám, jde o situace, kdy jsme oba v obýváku, on řekne, že má hlad, dal by si pribiňák a ať mu ho jdu vyndat z ledničky).

Je to hrozné období, snad to přejde. Nebo aspoň dítě vyroste natolik, že se o něj nebudu muset tolik starat a nechám ho volně osudu...