To ani není časově náročné. Pracuju, když dcera přes den spí, když večer manžel koupe, když s ní jde ven, když holka večer usíná, v noci, o víkendu a tak. Když nechci, tak pracovat nemusím. Kromě termínů a schůzek, které sama přislíbím nad sebou nemám žádný bič, takže kdyby to nešlo, tak to prostě nedělám.

Jinak ostatní děti až tam malé nemáme. Holka je na nižším gymplu a kluk je předškolák. Domácností se nezabýváme, na to chodí denně paní. Něco tedy děláme sami, ale to je chvilka. Jeden ráno udělá myčku, pračku, druhý večer myčku vyskládá a hodí věci do sušičky. Nákupy doveze Rohlík nebo tam občas sjede manžel s miminem a kytky zalívám při chování

V noci nevstává nikdo, protože dítě spí jak dudek, ale třeba teď má rýmu, tak jsme s v noci prostřídali v držení kojence za tlapku. Neřvala, jen koukala, nemohla spát a chtěla se tulit. Nemoci, nemocnice a nenadálé lékaře naštěstí nemáme, ale kdyby tak by si jeden z nás by si prostě udělal čas. Holt je to přednější.

Do kanceláře dojíždím, když mám schůzky. Nahrnu si je třeba do dvou dnů v týdnu. Když tam nejsem, tak tam prostě nejsem a pracuju doma. Nebo vůbec, když na věc přijde a musím jet třeba na kyčle. Někdy jezdím do práce častěji, doma mě to moc nebaví, ale zase pak strávím čas zbytečně cestou.

Specifické děti nemám, ale kdyby jo, tak se tomu prostě jeden z nás podřídí. Momentálně bych to asi byla já, protože stejně plně kojím, takže se můj program beztak jedním z dětí řídí. S klukem tedy musím cvičit logopedii a kreslení koleček, ale když jsem doma, tak ho nedávám do školky. Grafomotoriku děláme při kojení a logoledii, když chodíme s kočárem pro kešky. Homeoffice mívám, když jsou zrovna zavážecí kroužky, takže to všechno celkem hezky vychází. Večer ještě stíháme chodit na bowling, do bazénu, hrát Osadníky a tak.

Ono je to celé o tom, že máme standardní děti, hodné mimčo a oba dva práci s klouzavou pracovní dobou, s možností mít homeoffice a oba máme zaběhnuté, inteligentní a svéprávné podřízené. Já si práci navíc dost můžu řídit sama, nikdo mě neúkoluje, jen musím dlouhodobě rozvíjet nějakou věc, a když se daří, tak to dělám po svém. Šéf mi ve všem vychází maximálně vstříc, protože mě potřebuje. K tomu mi zaměstnavatel dá kousíček od kanceláře místnůstku pro chůvu a dají mi pro ni plat, abych mohla být v kanceláři víc času. Ale jen tolik času, kolik budu chtít. Chůva bude především tchýně, bude vozit kočárek a já za malou můžu v pracovní době odcházet, když nebude zrovna spát a potřebné věci si dodělám třeba doma večer. Děti jsou priorita a v práci se to ví. Kdybychom neměli s manželem oba dva zlaté šéfy a vůbec celkově veliké štěstí, tak by to nešlo.