Libiku,
tak já ani nevím, jestli někdo nějaké podporující rodiče měl. V tom smyslu, jak se to chápe dneska. Nicméně vozit někoho někam nebylo vůbec zvykem, i těch pár kroužků, co jsme měli, jsme si museli "objet" autobusem. Kdyby někoho vozil rodič a to dítě by nebylo nemocný, tak bychom na něj koukali jako na divnýho rozmazlence. Určitě by to nikomu nepřidalo na oblibě. Vůbec rodičovský intervence tehdy byly krajně nežádoucí. Spolužačka byla dcera školního inspektora a i když to byla milá holka a vcelku oblíbená, řekla bych, tak dost lidí neslo nelibě, když za stejný počet chyb třeba v diktátu měla lepší známku než ostatní. Byť za to nemohla a ani jí to otec nezařídil, byl to ryze osobní vlezdoprdelismus naší třídní.