Myslím, že nějakým instinktem pochopili, že jsem z jiného vesmíru než oni. Dokonce jsem se kdysi zabývala možností, že mě v porodnici zaměnili, nebýt toho, že můj syn je dnes celý můj otec - pohyby, gesta, hlas.
Tak znovu. Nechali na mě volbu střední školy. Přihlásili mě v 11 na soukromnou němčinu, když socialistická škola toto nenabízela, dovolili mi chodit do baletu.
Nějak zvlášť nám to neklapalo, dost roli hrál mladší brácha s častými nemocemi.
Nevím přesně kdy, ale brzy jsem putovala k babičce a mamka do práce. Její maminka byla zlatá, ale opravdovou hvězdou mého dětství byl děda.
Po čtyřech letech se narodil brácha, naši dostali byt a byli jsme od té doby spolu. Ale pro mne bylo pozdě.
Jinak byli celkem fajn, v kolektivu oblíbeni.
Po čase se z nich stali vřelí, milující prarodiče pro mé děti, a takto si je budu pamatovat.
(teď by se hodilo skončit, ale nedá mi to - můj otec, všude s každým frajer, se mnou autista - může za to, že jsem si nedokázala poradit ve vztazích s muži a to dlouho) Odpustila jsem mu, je to velká úleva. (až tak za to nemohl)