Myslím, že rozkol mezi těmi, co hlídání považují za běžné a těmi, co ho berou jako újmu pro prarodiče, pramení v dětství.
My, co jsme měli babičky, u kterých byly vždycky dveře otevřené, vždycky tam bylo něco k snědku, vždycky tam bylo teplo, v kuchyni seděla babička, která nám rukama zahřívala zmrzlé nohy, když jsme přišli z mrazu, babička, co se s námi smála a utírala nám slzy, co nás bezmezně milovala a dávala to najevo a vždycky byla ráda, že jsme přišli, chceme, aby naše děti měly ten poklad taky.
Ti, co své babičky unavovali a nudili se u ní nebo ona s nimi, asi berou to hlídání jinak.

Moje mamka se s babičkou střídala na směny, její babička se k nim na stáří přestěhovala, moji babičku vychovala její babička, když její rodiče odjeli v době krize do Argentiny..... Prostě si předáváme štafetový kolík. Já doufám, že se vnoučat dožiju v takové kondici, abych jim mohla dát to, co dala babička mně.

Moje matka se babičce za hlídání nijak nerevanšovala. Chodila k ní na návštěvu, pomáhala jí, ale ne za hlídání. Za hlídání jsme se revanšovaly babičce my. Chodily jsme k ní několikrát týdně až do její smrti, přestože nepotřebovala péči. Chodila jsem jí umýt okna, na nákup, ze školy jsem se stavovala na hrob jejích rodičů, aby tam nemusela přes půl dědiny, chodila jsem s ní péct cukroví... Všechen čas, co mi dala při hlídání mám v sobě jako poklad, který se nedá zaplatit ani oplatit. Dá se jenom předat svým vnoučatům.