Přidat odpověď
Ty jsi úplně překroutila, co jsem napsala. Jak "hodit na maminku"? Já třeba vedle tchyně bydlím, ale děti jsem odmalička tahala s sebou i ke svým doktorům. Dělala jsem školu během rodičovské, ale ta byla pátky a soboty, takže soboty se staral o děti manžel, pátky jsem buď nejela a sehnala si poznámky, nebo měl manžel dovolenou, když šlo o zkoušky. Razila jsem heslo, jako ty - že děti jsou naše zodpovědnost. Tchyni to spíš mrzelo, protože se na vnoučata třásla a chtěla se víc zapojovat, já si chtěla věci dělat po svém.
Spolubydlení ale nemusí být tak nevyvážené, jak to vidíš ty - nejdřív mají na hrbu prarodiče vnoučata, pak děti prarodiče.. A nic mezi tím. Ale může jít o normální vzájemnou pomoc. Ale to prostě znát nemůžeš, pokud jsi to nezažila.
U nás se to zlomilo, když onemocněl syn a já s ním byla tři měsíce v nemocnice. Doma jsem měla dvě holky, bylo jim 2 a 8. Život s nemocným dítětem je náročnější, ale paradoxně nám to vztahy hodně zlepšilo. Hodně věcí děláme společně, bereme tchyni na výlety, půjčujeme si knížky, vymetáme trhy a jarmarky...děti mají babičku a dědu moc rády. Bohužel mého otce neznají a matku 4 roky neviděly.
Není to o nesamostatnosti nebo o neschopnosti zvládnout změnu. Já jsem byla nucena mít změnu na denním pořádku, v 18 jsem nastoupila do nemocnice a na ubytovnu, žila jsem na samotě bez vody a elektriky, v centru Londýna, pracovala na soukromé škole i myla nádobí v Krkonoších. Cestovala jsem stopem po Evropě, dělala ošetřovatelku v UK - 7 dní v týdnu cca 15 hodin denně(v domácnosti). Změna byla můj život. Ale měnit je bez dětí snadné a někdy je to jen takový útěk bez boje, nejsnadnější řešení. Zůstat a zapracovat na něčem, to je teprve výzva.
Předchozí