Taky jsem měla dudlíkovou závislačku, zubař mi řekl, že měkký dudlík rozhodně nadělá míň škody, než kdyby si z nouze začala cucat prst. Dudlík jí dokážeš pak vymluvit, prst neustřihneš...

Klidně bych to ještě nějaký čas nechala. Naše madam byla i závislá na flašce, ještě v předškolním věku ráno sosala kakao z flašky. O dudlík přestala mít zájem v létě před 4.narozeninami, prostě jí začal překážet, když lítala o dovolenou s klukama venku. O flašku jí cíleně o prázdniny před 1.třídou připravila babička, flašu nahradila brčkem. Dodnes naše hvězda ráno snídá kakao - sosá ho s hrnku brčkem. Na návštěvách, táborech a podobně dokáže snídat cokoliv s ostatními, doma si užívá pohodlíčko. Vstane, udělá si kakao, popadne brčko, zaleze zpátky do pelechu a lebedí si. A pak se oblíkne, nahodí nějaký model, zhodnotí, zda potřebuje řasenku a lesk na rty a vystřelí do školy...

Na dudlík si pravidelně vzpomněla, když byla nemocná, řešila jsem to vitamínovým lízátkem, ona se "ucucala" a bylo jí líp... Dodnes ožužlává při přemýšlení propisky... Prostě je to náš malý savec, vlastně savička...