Přidat odpověď
Liško,
já to vnímám velmi podobně, ale protože jsem to sama naštěstí nezažila, tak jsem váhala, jestli to vůbec vyslovit a zeptat se na to, abych se někoho z nějaký "hraběcí" pozice nedotkla.
A i vzhledem k tomu, cos napsala o tom, jak to vnímají děti, přemýšlím o tom, jestli to, v jakým duchu se o tom píše a jak to tady nanesla Ráchel (týraná ženo, za nic nemůžeš, jsi oběť) je opravdu přesně to, co se má říkat a dělat, a zda to není už v určitý fázi kontraproduktivní (tj. pokud to nevede k odchodu od tyrana).
Abych se nevyjádřila blbě - naprosto chápu, že je nutný oběť utvrdit v tom, že normální je to, jak to prožívá ona, nikoli to, co se jí snaží namluvit násilník (tj. že není v pořádku, aby ji týral/bil/omezoval, že není pravda, že by si takové chování čímkoli "zasloužila" a že její instinkty, že to není OK, jsou správné), a že některé nevhodné poznámky ji v momentě, kdy sama pochybuje o správnosti svých pocitů, "hodí" na tu špatnou stranu (když jí někdo řekne "všude je něco"/"kdybys víc vařila/uklízela/cokoli, tak by se to nedělo", tak si začne myslet, že na tom něco je, a kdyby se víc snažila atd., tak by byl jinej, přičemž je jasný, že by nebyl), ale když v tom vztahu přesto dlouhodobě setrvá i přes možnost úniku jako Tvoje matka, i když tím evidentně trpí už i děti, tak si nejsem úplně jistá, jestli postoj "jsi oběť a za nic nemůžeš" je na místě i nadále - ona jistě obětí je a obtížnost její pozice je někomu, kdo to nezažil, jen těžko představitelná, ale zároveň už se asi jen těžko dá říct "za nic nemůžeš", protože rozhodnutí neodejít je zároveň rozhodnutím vystavit témuž i děti, které nemohou dělat vůbec nic.
Předchozí