Přidat odpověď
Tohle je také zajímavý aspekt, Liško.
Mám dojem, že všude se zdůrazňuje, že hlavně by se nemělo s obětí mluvit tak, aby to v ní vzbudilo jakýkoli jiný dojem, než že je obětí a za nic nemůže.
Ale z toho, co píšeš (nejen tady a nejen Ty) mám pocit, že děti týrané ženy, která se neodhodlala k řešení/odchodu, považují i ji nejen za oběť, ale také za spolupodílníka (byť ne za hlavního viníka) na vlastním tyranem zkaženém dětství, protože ona jako dospělá (byť také oběť) přece jenom měla jakési možnosti, jak jednat, kdežto ony jako děti je neměly a byly vydány dospělým na milost a nemilost.
Je to správný dojem, nebo se mýlím?
Předchozí