Federiko, naprosto tě chápu. Je lepší, když s některými osamostatňovacími procesy není rodič přímo konfrontován.
Mám vcelku vzorného syna, kterého jsem postupně opuštěla od jeho 18 - 19 let (byla jsem nahrazena atraktivní dorostenkou), ve prospěch partnera a jeho střídavých dětí.
Některé záležitosti jsou lépe stravitelné ve formě vyprávění, než co by osobní prožitek.
Jsem si to uvědomovala, když do podobného věku dospěly partnerovy dcery. Težká puberta, težké dospívání. Probdělé noci, kde jsou a proč neberou telefon. Co se stalo, proč jsou smutné, nenaladěné, nestřízlivé.
Stačilo si uvědomit, že jsme nebyli jiní (no, trochu..), ale už jsme žili sami. Já např. od 18 na koleji. A fakt moji rodiče nevěděli, kdy jdu spát, v jakém stavu (a s kým).