Do 15 to mé děti zřejmě uměly skrývat, pak si prošly obdobím, kdy se svým koníčkům tohoto druhu (vyjma tvrdých drog) věnovaly intenzivněji, dneska jsou z nich normální lidi.

Přistupovala jsem k nim vždycky jako k lidem, kterým důvěřuji a nepokládám je za vyvrhele, byť u synátora to bylo v období 16-20 docela těžký. Když byl nejvíc na okraji, věnovala jsem mu řidičák a dala mu najevo, že očekávám, že se srovná neb je můj miláček a je po mně.

Po letech mi poděkoval, že díky mě má maturitu a normální sociální zázemí.

Dcerunku jsem viděla zhulenou jenom jednou, to jsem ji vzala na procházku do lesů kolem Manětína, aby to rozběhala.

Takže není to úplně šokující, nedoporučuji propadat panice. Důležitý je, jestli má dítě i jiné zájmy.
I když v těch 12 by to se mnou možná taky seklo.