Val, ale ty nemusíš papouškovat to, co ti říkávala tvá matka. A nemusíš si pořád říkat, že se musíš cítit blbě, protože jsi na světě neměla bejt a že tě nechtěla matka... To byl její problém. Tys ten život získala a nemusíš ho nikomu dávat a máš plné právo žít a nikomu nic nedlužíš ani tvé matce. To byl její problém, ne tvůj.
Tak dlouho si opakuješ, že nemůžeš být šťastná, protože matka, protože partner, protože dcera... můžeš, když budeš chtít nebo až se jednou skutečně rozhodneš. Sama říkáš, že tvůj MM třeba taky není moc nadšený z vašeho vztahu, ale asi není tak depresivní a nešťastný a o tom to je. On si vybral, že si vztahem tu druhou část svého života zkazit nechce. Ale ty si ji kazíš a je to škoda. Přála bych ti, abys jednou našla odvahu k terapeutovi, nastartovalo by tě to. Takhle se užíráš sama v sobě a promiň, ale spousta lidí neměla super rodiče a přesto nad tím v dospělosti pořád nepláčou. Jako ty věci ti mohou být líto, ale plakat pořád nad tím, že tě rodiče nemilovali, nechválili, že ti nedovolili jít na školu atd. Plakat nad něčím, co se stalo před 20 lety??? Možná že za dalších 20 let budeš brečet nad dobou, co je teď, že ses nesnažila. A to bude mnohem smutnější, protože nyní jsi dospělá a skutečně můžeš cokoliv, zvlášť když už máš dítě dospělé. Ber to z té lepší stránky, pořídila sis dítě brzo a nyní ho máš vypiplané a třeba tě za pár let budou bavit vnoučata a budeš ráda, že dceru máš. A to je pořád lepší scénář, než kdyby tě tvůj muž přemluvil k děcku za 5 minut 12 a teď bys měla teprve desetileté dítě.
Zkus se sebou něco dělat, pomůžeš sobě a třeba i dceři. Tak moc jsi zahleděná do sebe, že skoro děláš to samé jí, co ti dělala tvoje matka. Napadlo tě, jak to tvoje dcera může cítit, když pořád říkáš, jak jsi nešťastná, jak jsi chtěla mít kariéru a nemít dítě (ji)? Nevěřím, že to ventiluješ jen tady a že to v reálu není cítit.
Začít skutečně žít se dá v každém věku.