Přidat odpověď
Mám to v něčem podobně. Jako dítě tichý stydlín, jako dospělá v roli v pohodě, mimo roli nejistá. Ale já se nebojím lidí, klidně pohovořím s kýmkoliv, řeknu si o cokoliv, oslovím, když nemusím, jen proto, abych mu řekla něco hezkého, nabídla pomoc nebo se ozvala. Mě se to stává jen u případů, kdy mi záleží na tom, aby si o mě dotyční mysleli to nejlepší. To jsem absolutně nemožná. Stejným způsobem mě ochromí něčí pozitivné očekávání vůči mě a moje pozitivní očekávání, že něco zvládnu, resp. že bych měla zvládnout. Prostě iracionální strach, že to zkazím. A pod vlivem toho rozklepání a nulové koncentrace zpravidla i něco zkazím, jak mě ten strach ovládá a nedovolí myslet s nadhledem a zaměřit se na něco mimo mě.
Předchozí