A ješě něco - pokud se vdám/ožením, tak už nic mého není jen moje, je to SPOLEČNÉ. A když chci z toho společného pro někoho odkrojit, tak je minimální slušnost to s tím druhým partnerem probrat - a ano, myslím si, že by měl mít právo ne ROZHODOVAT, ale SPOLUROZHODOVAT o míře pomoci, kterou ten druhý ze společného poskytuje.

A opravdu si nemyslím, že v nastíněné situaci (sestra se chová nezodpovědně a partner by v pomoci neznal míru až k sebepoškození) manželka, která se proti tomu vymezí, byla megera nebo ježibaba.

Pomoc sourozenci/rodičům by sice být měla, souhlasím i s tím, že za cenu vlastního nepohodlí a uskromnění, ale za primární považuju v tuto chvíli nikoli "krev", ale partnera, se kterým žiju a hospodařím. Měla bych mu za zlé, kdyby nechtěl VUBEC i v situaci, kdy by nám to vcelku nic neudělalo, kdežto pro druhou stranu by to mělo nějaké závažné důsledky, ale myslím, že by nebylo spravedlivé chtít po něm, aby dlouhodobě sázel peníze, které on si zodpovědně vydělá a které by mu chyběly, třeba do alkoholika, který nedělá nic, léčit se nechce a zapadá čím dál víc do dluhů.

(Umím si představit financovat tomu alkoholikovi pomoc, pomoci mu postavit se na nohy, v krajní situaci mu třeba platit byt, aby neskončil na ulici a jídlo, ale to jen v případě, že by na to rodina bez problémů měla, platit nájem bratrovi opilcovi, zatímco nebudu mít na boty vlastním dětem by mi přišlo nepřístojné).