Ani nevíš, jak ti rozumím. Mám to úplně stejně.
Sice už půl roku neberu nic, ale jinak na tom jsem střídavě stejně jako Ty.
S AD mám emoce "pod duchnou", ale štěstí to není. Bez nich to zase bolí nějak moc, ten život.

Moc mi pomáhá psychoterapie. Nevím proč si to myslím, když mi přináší spíše komplikace (další zcitlivění, otevření ran, znovuprožívání bez "anestezie"AD...), ale někde uvnitř cítím, že je to ta správná cesta. Stejně jako jsem cítila ty pro mě "nesprávné" cesty (sport, více práce, úniky).

Každý to má trochu jinak, ale tam někde uvnitř cítíš co je "to tvoje", a to dokonce i přes nepohodlí, které to s sebou přináší.

Já si myslím, že zůstanu navždy nějak citlivější, než bych si přála (aby to tolik nebolelo).

Já nevím, co ti pomůže, jen bych ti poradila fakt poslouchat SVÉ potřeby. Mně nejvíc pomáhá psychoterapie, tobě ale může pomoct něco zcela jiného.