Takhle se to vcelku daří mně:

1/ naučila jsem se neužírat minulostí
2/ naučila jsem se komunikovat s exem tak, abych mu nenahrávala na útoky na mne
3/ změnila jsem úplně práci, přestala jsem dělat hlavou a makám fyzicky, první dva roky fakt jen rukama, teď už skoro rok mám k fyzické práci i něco málo administrativy a mám i nějakou odpovědnost a povinnost rozhodovat
4/ naučila jsem se třídit si myšlenky, pravidelně v autě v duchu diskutuji tady na rodině, co já už v autě "založila" témat, která jsem pak tady nikdy reálně nezaložila, ale už jen to, že si to v hlavě "sepisuju" mi pomáhá.
5/ naučila jsem se "léčit" se hudbou, když jsem rozzlobená, pouštím si nějakou agresivní, divokou hudbu (většinou do sluchátek a většinou nějaký drsný metal), u které se jakoby vyvztekám, když cítím, že jsem skleslá, pustím si v autě (když jsem sama) něco, co mne dojme a klidně celou cestu do práce probulím, někdy si pouštím rychlé, rytmické písničky, ty mne jakoby oživí
6/ hodně jsem si zpřeházela priority, třeba se mazlím s dítětem nebo s kočkama, což mne hodně pomáhá, než abych šla šůrovat.
7/ Naučila jsem se blokovat pocit viny, který mi naskakoval vždycky, když všichni vyprávěli o úžasných výletech v tak krásném počasí "které je škoda promrhat zalezlá doma" a já se s dcerou válela doma a skládala lego nebo šila na panenky...
8/ povedlo se mi zapudit pocity viny ze selhání (nekojení, nedoštudování, neudržení manželství, že beru AD, že jsem vzdala slibně rozjetou kariéru...)

Nebylo to ze dne na den.

Poslední obrovská úleva přišla nedávno. Po té, co jsem se tady vykecala ze svých pocitů vůči dítěti. To mi zase přišlo, že už neunesu žití a blesklo mi hlavou, že ona je vlastně ta jediná překážka, která mi stojí v cestě k ukončení (pro mne v tu chvíli nesnesitelného) života.