Moje rodiče naštěstí hlášky moc nepoužívali, mamce to bylo protivné, protože jich měla z dětství až až od babičky a otec nějak nehovořil vůbec .

I když, něco bylo, mamka používala - když se nebudeš učit, tak budeš v Mosilaně navíjet nitě - hrozba ale nezaúčinkovala, asi navíjení nití nebyl dostatečně ponurý profesní osud pro desetileté dítko. Otec max na mě ječel, jestli jsem slepá - velice vhodné přirovnání pro někoho, kdo měl asi 6 dioptriíí.

Ale u babičky jsem si toho užila až až. Nejvíc mě ale asi poznamenala dědova hláška - kdo to sní první je král, kdo polslední, ten je hovnivál. Nevím, jestli mě chtěl jako chronického nejedlíka nějak motivovat ke konzumaci pokrmů, ale jíst tak nějak pomaleji a kultivovaně jsem se naučila až v dospělém věku a pořád občas hltám jako o závod. Stejně jsem si to jídlo akorát nacpala do žgraně jako křeček a potom přemýšlela, co s ním...