Moje nejstarší měla už ve školce vietnamskou spolužačku, dokonce jí rodiče zvolili české jméno stejné, jako má naše holka. Takže tahle vietnamka určitě česky při nástupu do školy uměla, ve školce asistenta rozhodně neměla. Bydlela u nás v ulici a s naší se kamarádila, i když už naše holka chodila do jiné školy.

V první a druhé třídě měla holka nejlepší kamarádku opět Vietnamku, opět holčička mluvila normálně česky, neměla v učení problém.

Ve třetí až páté nic, ale do paralelky Vietnamka chodila. Opět česky mluvila, učila se dobře, asistenta neměla.

Na gymplu opět vietnamská spolužačka, stejně jako dcera šla do školy o rok dříve (byly obě zářijové), učila se výborně, po čtyřech letech přestoupila na podle rodičů náročnější gymnázium. S naší holkou byly opět dost velké kamarádky.

Já jsem učila Vietnamce jen v jednom ze svých působišť, byl to kluk na druhém stupni, česky samozřejmě uměl, v češtině byl výborný, já ho měla na fyziku, tam patřil k těm lepším, i když ne vše mu šlo. Od českých spolužáků se lišil především svým přístupem, opravdu mu na výsledcích záleželo a něco pro ně dělal.