Rozumím Ti, skoro před dvaceti lety jsem řešila podobnou situaci. My jsme to řešili adopcí, když jsme si přivezli miminko z KU, bylo mi 37. Uteklo to, synovi je už 18. Pokud se na adopci necítíš, do ničeho se nenuť. Já jsem ráda, že jsme se pro adopci rozhodli, ale není to vždy jednoduché a opravdu to není pro každého. Jelikož proces adopce nějakou dobu trvá, malé miminko už byste asi dostali těžko.

Důležité je, že je to věc tvoje a manžela, na lidi kašli, i život bez dětí může být "plnohodnotný". Nemít a dokonce ani nechtít děti není nic špatného.