Pohyb je dobrý dělat průběžně, jako prevenci. Ve chvíli, kdy už je mi blbě, je asi pozdě s něčím začínat.
Celkově ráda chodím, ale to je tak vše.

Když nechci být doma sama, všechno na mě padá, a vyrazím mezi lidi, jsem jako v mýdlové bublině. Sama uprostřed davu. Nezáleží na počtu lidí kolem mně. Jsem prostě pořád sama. A umí to být nesnesitelné.

Dnes jsem ani doma dlouho nebyla sama (bydlím s dospělými dětmi a mužem), občas se tu mihnou, mají hlad. Pak jdou po svém. Což je v pořádku.

Já se hrozně těšila na to, až budu mít konečně čas sama na sebe. A teď tu ležím a bulím.
Vzala jsem si prášek. Snad to zaspím. Jen se bojím, že tomu stejně neuteču a dožene mě to.

Chodím na terapii, teď mám 14 dní pauzu (terapeut má dovolenou), ale neměla bych se na nikoho upínat a spoléhat. Je to můj život a musím si s ním poradit. Jen mi dochází chuť. Mohu jen doufat, že je to přechodné.