Jsem nevěřící ve smyslu toho, že jsem byla vychovaná k ateismu a doteď se žádným "náboženským praktikám" nevěnuju, natož abych byla členem církve. Ale dospěla jsem časem k tomu, že snad chápu, co může náboženství člověku dávat (v ideálním případě), i když nevěří přímo v nějakou "bytost, co všechno řídí". Děti bych dala na výuku náboženství, pokud bychom žili v oblasti, kde je náboženský život "rozšířen" a chodila by tedy velká část spolužáků. Za naší situace ne, snažím se trochu něco vysvětlovat sama, čteme biblické příběhy (což považuji za součást obecné vzdělanosti) atd., děti jsou dost zvídavé, takže časem počítám se sami dočtou i víc. Jeden synův kamarád na náboženství chodí, zrovna u něj mě to překvapilo, protože oba rodiče znám a nemám pocit, že oni by byli nějací praktikující křesťané a ani nevím, o jakou církev vlastně jde (teda určitě křesťanskou, ale asi ne katolickou), ale když jsem slyšela, co jim "paní katechetka" vypráví (říkal to synovi, ne mě), že "kdo se nemodlí, skončí v pekle" a pod., tak mi to přešlo fakt dost staromódní