Persepolis, přesně to mě napadlo. Představuju si, jak ti lidi uprchli ze země, kde se upalovalo a řezalo motorovkou, na dům jim spadla bomba, polovina příbuzných zasypaná, druhá popravená. Pak ten několikadenní pochod smrti, v utajení, s batoletem a tím nejnutnějším na zádech, všechno, co nám ještě zbylo, dáme nějakému mafiosovi, co si hraje na převaděče. Možná si vezme víc, než jen peníze. Pak cesta po moři, čekáme smrt každým okamžikem. V podstatě jen náhodou přežijeme všichni tři. Ale batoleti možná trochu jeblo. Jen nesnesitelně řve a přestalo mluvit. Pak se dostaneme konečně do Německa, o život se už bát nemusíme. Tady nás zavřou do tábora. Jsme tam měsíce a měsíce bez naděje na změnu, s lidmi jiných národností, náboženství, zvyků. Manželku je potřeba doprovázet i na záchod, mohlo by se jí něco stát, je tam moc mladých a divokých mužů. A nebo je manželka v jiné budově. Vidíme se párkrát do týdne, samozřejmě bez tělesného kontaktu. Vypadá to, že azyl nedostaneme, budeme.muset zpátky. Tam co nás upálí a rozřežou motorovkou, tedy pokud na nám dřív na kebuli nespadne bomba. Evropani na nás plivou a volají: pakáž!

Osobně jsem si skoro jistá, že bych to psychicky nezvládla. Možná bych to ani nepřežila.