Jsem v koncích, potřebuji poradit.

Zkusím být stručná. Na začátku července zemřela moje milovaná obětavá maminka. Táta to nezvládá. Psychiatra i psychologa odmítá.
Snažím se mu pomoct, ale už nevím, co s tím. Problém je v tom, že táta je sobec a manipulátor (byl celý život), na ničí rady nedá, vždy věděl všechno nejlíp. S mamkou byli 45 let a měl veškerý komfort. Všechno, co se mu nechtělo dělat, za něj dělala mamka. Chápu, že je to pro něj těžké, jezdím za ním, voláme si každý den (předtím jsme spolu mluvili sporadicky, komunikovala jsem hlavně s mamkou). Nechci být jako mamka, nechci být manipulována, ale už se děje. Chce být litován a chce, aby všichni věděli, že je na tom nejhůř na světě. Takže mluvíme v podstatě jen o tom, jak je unavený, protože si vytřel pokoj, jak je na tom špatně fyzicky i psychicky a jak s tím nejde nic udělat. Na všechno má výmluvy a argumenty.
Píše se mi to blbě, nechci, aby to vyznělo špatně a nějak zle. Mám k němu vztah všelijaký (láska to není), ale nikdy jsem se k němu nechovala neuctivě a momentálně opravdu chápu, že taková situace po ztrátě nejbližšího člověka je těžká a chovám se k němu, jako bych se chovala ke komukoli jinému. Opravdu bych mu chtěla pomoct. Zároveň se taky chci vymotat z té tíhy, kterou na mě postupně nakládá.
Už před tím, než mamka zemřela, mluvil o tom, že až mamka odejde, on tady taky už nebude. Po mamčině smrti, než se vše vyřídilo, se choval normálně (vzhledem k dané situaci). Pak začal občas volat, že tady bez ní nechce být, a to jsem brala, že je pochopitelné. Pak o tom mluvil ještě párkrát a vždycky, když jsem se snažila mu říct, že by to trápení šlo nějak zvládnout s pomocí odborníka nebo navýšením AD (bere něco, co mu předepsal obvoďák), tak to striktně odmítl, že žádný psychiatr mu nepomůže a že tím musí projít sám. Jenže já už nevím, jak reagovat, když mi večer zavolá, že už ho to tady nebaví a že je mu špatně a že kdyby se zítra náhodou neozval, tak už tady prostě není.. Sice tvrdí, že sám by si život nevzal, ale asi naráží na to, že by se nějak se svým zdravotním stavem rozhodl prostě to zabalit a odejít (nebo já nevím..).
A to je ten další problém. Jeho zdravotní stav odráží jeho životní styl. Momentálně přibral, má nadváhu, má cukrovku (2. typu, píchá si inzulin), ale jí sladké, játra má v hrozném stavu (s hodnotou jaterních testů se chlubí, jak ji má vysokou :-/ - má prostě neustálou potřebu být ve všem nej), ale pije pivo, část srdce mu pracuje hůř, jak je namáhané, má plicní hypertenzi, takže musí chodit pomalu, jinak se zadýchává. Ještě cca před půl rokem dodržoval dietu, vyšel bez zadýchání schody, fungoval jako normální šedesátník. (diety dodržuje nárazově vždy před poznávacím zájezdem, miluje cestování)

A teď mi poraďte: Jak mám poznat (po telefonu, nebydlíme úplně blízko), že je mu opravdu špatně? Ty depresivní stavy mívá večer po pár pivech. Jak mám vědět, že druhý den bude zase tak nějak normální? Jak mám poznat, že nespolyká nějaké prášky?
Jak ho dostat k psychiatrovi?
Jinak tedy nejsem jediná, kdo se mu snaží pomoct. Ségra bydlí blízko, takže ho zve na obědy, když to jde, nebo mu vozí uvařené jídlo, naučila ho zacházet s pračkou a myčkou, atd. Ve městě má další příbuzné, kteří ho zvou k sobě a na různé akce. Má spoustu přátel a známých, kteří se mu snaží taky pomoct. A také má svoje koníčky.

Manžel včera volal do krizového centra RIAPS (já toho teď mám hodně v práci), ale dozvěděl se jen, že takový člověk potřebuje odbornou péči a ať se tedy objedná. Když manžel řekl, že volá hlavně kvůli tomu, že dotyčný péči odmítá a že tedy nevíme, jak v takové situaci jednat a proto potřebujeme poradit, tak mu paní z RIAPSu řekla, že když nechce, tak třeba proutkem by to snad šlo... Vážně to jistě nemyslela, ale radu nedala. Manželovi znovu vysvětlila (jako by to sám nevěděl), že takový člověk potřebuje odbornou péči.

Co s tím?