Nedávno mi dvacetiletá dcera málem vystoupila z jedoucího auta, protože jsem "něco" řekla. Zničeho nic, prostě střih v jinak poklidném rozhovoru.
Takže neporadím, měla to od mala, snažili jsme se nechodit kolem ní po špičkách, spíš vysvětlovat, nechat ji být ať se s tím vyrovná sama, nebo naopak jsem se snažila pochopit a vymyslet něco co by jí pomohlo.
No nějak se se svou povahou pere dodnes. Ale většinu času je moc milá a skvělá. Tak přeji pevné nervy.